KV: 8. Kniha od slovenského autora

6. srpna 2018 v 0:13 | Lux |  Z cizího talíře
Knižní výzva pokračuje dál a mezi svými cestami pokořila další téma, tentokrát jsem četla slovenskou knihu.


 

Tábor prostě k létu patří

31. července 2018 v 3:03 | Lux |  Chlebové drobečky
Zdravím!
Akorát jsem se vrátila ze stanového tábora na úpatí moravských Brd u městečka Štramberk. Nevím, co vy, ale já tábory úplně zbožńuju, je to pro mě jeden ze symbolů léta. Od svých asi 8 let jezdím pravidelně každý rok. Samozřejmě už jsem zestárla, takže mi nezbylo nic jiného než začít jezdit jako vedoucí. Je to stále stejně skvělé. Samozřejmě je tu víc zodpovědnosti a povinností, ale i tak je to především stále zábava :)


Letos byl zrušen ročník jazykového tábora, kam jsem až doteď jako lektor angličtiny jezdila, tak jsem si říkala, co budu o prázdninách vlastně dělat. Naštěstí měla kamarádka stejný problém a shodou okolností poznala lidi, kterým zrovna pár vedoucích chybělo. A bylo rozhodnuto.
Na tábor jsem se projela pěkně přes celou republiku, přece nebudu jezdit někam kousek.. Kdepak já to musím mít nejdál! Ale stálo to za to. Jela jsem vlastně jako zdravotnice, no nakonec jsem se normálně účastnila her, připravovala celotáborovku a tak. Však, co bych dělala celý den sama v táboře? (Z tohohle mého přístupu byli teda zprvu všichni vyjevení, no rychle si zvykli, že se mnou můžou počítat :))
S ostatními veducími jsem si celkem sedla - na to, že jsem tam znala jen jednoho člověka. Ale to už je u mě normální. Rozhodně mám spoustu zážitků. Za celých 14 dní jsme naspali asi tolik, co normální člověk za 3 dny. Když jsme nadtím dumali, někoho napadla tato dokonalá myšlenka: ,,Ono vlastně žiješ s dětma jejich den, od osmi do desíti. No a od desíti do osmi konečně začínáš žít ten svůj den." To mi přijde jako dobré vysvětlení. V hrobě ten spánkový deficit snad jednou dorovnám.
Děcka byla taky suprová. Až teda na pár vyjímek, ale to je všude. Mladší děti jsme musely s holkama uspávat pohádkou, na což nejse z minulých táborů zvyklá, ale nevadilo mi to. Naopak si myslím, že číst dětem je parádní!
Naštěstí se ani nic moc nestalo, takže jsem i jako zdrávča měla vcelku klid. Do nemocnice jsem jela jen jednou a to jenom s naraženým ramenem. Cajk. Ale stejně doufám, že mě příští rok vezmou spíš jako opravdovou vedoucí, ta si to přece jen užije s dětmi o mnoho víc!


Dál musím napsat, že Brdy jsou moc pěkné. Takové mini městečko a mělo to hrad Truba, rozhlednu Bílá hora, lom Kamenárka, jeskyně Šipka, ... Tam všude jsem se díky dětem podívala. A samozřejmě jsem poctivě ochutnávala místní specialitku - plněné štramberské ucho opravdovou šlehačkou. Mňam.


Krom milionu her byla taky klasika - táborák s trampskými písněmi, noční bojovka, diskotéky, lítání po lese.. Noční bojovky mě fakt baví. Největší frajeři jsou vždycky po_____ a druhý den dělají zas tvrďáky. Mě třeba letos spousta dětí ani nepoznala a to jsem nebyla nijak extra zmalovaná a ještě jsem stála pod lampou.
Přežili jsme spolu s novými vedoucími i Zasvěcování - takový přijímací rituál, který má nováčky trochu ztrapnit, aby se staří pardi mohli pobavit. Ale užili jsme si to nakonec všichni.

Takže tak. Skvělá parta, o zábavu postaráno, dva týdny bez internetu, příroda a krásná letní obloha...To já prostě můžu.

Co vy a tábory, jezdíte? A co na nich máte nejradši?

Lux

P.S. Kvalita fotek je nic, nic, tak sorry jako...

Ukrajinské poloniny na koních - 2. část

15. července 2018 v 12:00 | Lux |  Exotika blízká i daleká

Druhá část mojí výpravy koňmo na Ukrajinu.

(Doporučuji si ke čtení pustit trampské písničky, zejména: Nad stádem koní, Divoké koně a nově i Zachraňte koně. Tu jsem se naučila nově. Jo a nalijte si k tomu vodku. Nebo dvě.)

 


Ukrajinské poloniny na koních - 1. část

12. července 2018 v 2:11 | Lux |  Exotika blízká i daleká
Jsem zpátky. A nejsem z toho vůbec nadšená. Realita neskutečně bolí.
Poslední týden od 29.6. do 8.7. jsem totiž strávila na rodinné koňské farmě v nitru ukrajinských Karpat. Bez vody. Bez elektřiny. Bez signálu. Bez stresu. A musím říct, že lepší dovolenou jsem nezažila!
Někdo ví, rohodla jsem se jet spontánně, sama s cizími lidmi. Jsem hrozně moc ráda, že jsem to udělala, protože celá naše skupina byla naprosto skvělá! Takových parádních lidí na jednom místě jsem dlouho neviděla. Káťa i její děti, se kterými jsem jela na jednu jízdenku, si mě dokonce adoptovaly! Stálo to prostě za to, zažila jsem dobrodružství a jsem přehlcena zážitky, dojmy, pocity, které se ani popsat nedají, musí se prostě zažít. Na tom jsme se shodla celá grupa a ještě na tom, jak moc chceme zpátky a jak se nám stýská! Na následujích řádcích jen lehce nastíním itinerář, jak říkám, popsat to ani všechno nejde.

(Doporučuji si ke čtení pustit trampské písničky, zejména: Nad stádem koní a Divoké koně. To byly takové naše dvě hymny.)


Mistři výmluv

26. června 2018 v 12:05 | Lux |  Chlebové drobečky
aneb kterak jsem se zbláznila.

Poslední dobou se setkávám jen s lidmi, kteří umění výmluv vyšperkovali k naprosté dokonalosti. (Především mé dvě sestry N1 a N2.) Teď ale nemyslím výmluvy, když máte nějaké úkoly nebo povinnosti k dodělání, upřímně, kdo je občas neodkládá a nevymlouvá se? Mám na mysli věci, které si moc přejí, ale místo hledání způsobů, jak je proměnit ve skutečnost, mají vymyšlených milion důvodů, proč to nejde.
Pardon, ale to nějak nechápu. Když mě něco láká a jsem si jistá, že to chci, tak se co nejvíc snažím k tomu přiblížit, ne? I když to stojí trochu logistického plánování, někdy i finančního a občas i sebezapření, když je překážek víc než se zprvu očekávalo. Nebo jsem tak moc mimo?
Možná je největší problém s tou jistotou. To jediné mě napadá jako vysvětlení. Že jsou uvnitř tak nejisté samy sebou, že se radši do plánování ani nepustí, co kdyby náhodou ta nejistota vyšla najevo. Ono je to přeci jen jednodušší, jen mluvit o tom, co jednou/možná/kdyby, než skutečně konat. Ale nejsou pak spíš směšné? Když člověk omílá pořád stejnou věc dokola, s tím, že do ní určitě půjde, ale když přijde k činu, najednou se vykrucují. A i náhodný pozorovatel ví, že to nikdy neudělají. Co je to jiného než směšnost, pokrytectví?
Nebo snad strach z nezdaru? Bojí se snad, že by strávily spoustu času přípravou a pak by to stejně nevyšlo, takže to radši vzdávají předem? To je zas trochu... zbabělé. Když se přece budu pořád něčeho bát, zjistím, že vlastně něžiju, jen si tak živořím. Všichni neustále hledáme opověď na otázku: Co je smyslem života? Podle mě je to jasné: Smyslem života je si ho co nejvíce užít. Nelitovat, nebát se překročit vlastní stín, prostě žít. I když nám házejí klacky pod nohy. V tom je to umění.

Taky je možný, že tu jsem ta divná já a jen tu plácám nesmysly a své naivní představy. Ale... neříkejte mi, že je v pořádku vinit ze svého posraného života jenom všechny ostatní? (Možné to je, ale v pořádku to není.) Ano, uznávám, že jsou věci, které člověk neovlivní - třeba nemoc nebo jiné nespravedlivé zásahy shůry. Ale je tolik věcí, které změnit můžete! Je pravda, že je za vás nikdo neudělá a odkládání taky nepomáhá, ale výsledek pak stojí za to. I kdyby se to nepovedlo, alespoň ten pocit, že jste překročili svoje hranice, je prostě k nezaplacení. Je to pocit, že máte život ve svých rukách.
Prostě poslední vzkaz pro ty, kterých se tento článek týká: Žijte a dělejte, co chcete a máte rádi. Přece se v 80 letech neohlédnete proto, abyste zjistili, že jste celý život prožili vsedě u počítače a že vlastně nemáte co vyprávět. Vždyť to je škoda!


KV: 5. Kniha, která má čtyřslovný název

21. června 2018 v 15:38 | Lux |  Z cizího talíře
Ač se to nezdá, pokračuji s Knižní výzvou 2018. Následující knihu mám přečtenou už vcelku dlouho, ale potřebovala jsem nejspíš čas na její zpracování. Není totiž jen tak ledajaká.


Malé známosti

15. června 2018 v 13:02 | Lux |  Chlebové drobečky
Ahoj!
Následující povídání bude o lidech, malých. Malých proto, že se jen tak mihli okolo, strávila jsem s nimi den nebo dva, ale přesto mě obohatili. A především mi ty dny zpříjemnili. Je opravdu zajímavé, za jakých okolností můžete potkat fajn lidi, se kterými třeba i stojí za to udržovat kontakt.
Jsem společenský tvor. (Ne, že bych někdy neocenila prázdný byt a od všech svatý klid.) Ale do určité míry mě lidi baví. Ráda je pozoruju - různá gesta, mimika, chůze..., občas tajně vyposlechnu útržky rozhovorů (vím, to se nedělá) a hned mi fantazie začne pracovat. Vymyslím si pro člověka povolání i klidně celý život. O to zajímavější jsou pro mě lidé, které potkám na základě spolupráce, trávím s nimi víc času a dozvídám se spoustu maličkostí. Třeba včera a předevčírem.

Růžová vlna empatie - Avon 2018

10. června 2018 v 17:11 | Lux |  Sezónní speciality
Ahoj.
Včerejší sobota (9.6.) se nesla ve znamení růžové. Konal se totiž pražský Avon Pochod 2018 na oslavu života a podporu pacientek s rakovinou. Každoroční akce, která začíná na Staroměstkém náměstí, pokračuje na ostrov Štvanice, kde vyrcholí vypouštěním stovek růžových balónků, oslavila letos již 18. ročník. A já tam byla. A viděla jsem spousty čistých srdcích, které jsou opravdu na správném místě. Tolik solidarity, empatie, dobré nálady, co se sešlo! Všichni za stejným cílem: poděkovat za svůj život a vzdát hold těm, kterým do života zasáhla nemoc. Nikdy totiž nevíme dne ani hodiny.


Budapešť jarní, část 2.

7. června 2018 v 1:55 | Lux |  Exotika blízká i daleká
Hola, hola.
Dodělávám restíky. Minule, když jsem psala článek o našem jarním holčičím výletěním za krásami maďarské Budapeště, jsem zjistila, že jeden článek je málo. Protože by byl dlouhý a málokdo čte rád dlouhé články. Většina je nečte vůbec. Takže voilá, zde je dvojka.
***

5 zlozvyků z gastronomie

31. května 2018 v 23:38 | Lux |  Sezónní speciality
Tak nakonec se odhodlávám a píšu na TT. Seznámím vás krátce s 5 věcmi, které jsem se naučila za těch 7 let, kdy brigádničím v gastronomii mezi obsluhou. Nebo respektive některé jsem ještě nepřejala zcela, ale nemít silnou vůli, už bych je dělala taky, všechny.

Kam dál