Asi bychom si měli popovídat.

17. května 2018 v 11:12 | Lux |  Chlebové drobečky
Jeden vykecávací článek, který nejspíš nemá vůbec žádnou hodnotu. O nejistotě, o čase lásky, o potřebě lidí definovat ,co jsou´.
Kdo nemáte nervy na mix blábolů, radši to ani nerozklikávejte.


Začalo to na začátku semestru, což je někdy v únoru, kdy jsem jako každý půlrok, začala chodit na pár sportovních aktivit. Především míčové aktivity, kdy je potřeba 12 hráčů. To mezi svými kamarády jen tak neseženete. Jelikož jsem pořád jenom hrozně jednoduchá bytost, kluků jsem si všimla hned. Zvlášť, když vypadali, že to umí hrát. Byli fajn, byla s nimi legrace, ráda jsem s nimi hrávala. No dobře, s jedním radši. Ani nevím, kdy přesně jsme začali dodržovat pivní tradici jako odměnu za výkon. Každý týden po hře jsme šli. Ve dvou. A bylo to skvělý. (Vlastně to bylo poprvý, kdy jsem zažila ,,normální" rande. Většinou to fungovalo tak, že jsme se znali odtud a odtud, kam jsme chodili a rovnou tam jsme se dali dohromady. Žádné dlouhé námluvy, nic. Možná proto to tak rychle vždycky skončilo.) Takže jsem si tyhle pondělní večery hrozně moc užívala. Přitom jakoby pořád o nic nešlo. Povídali jsme si, smáli se spolu, rozuměli si. Dlouho nebyla žádná pusa, nic. Prostě ve vší slušnosti. Ale v tu chvíli jsem nic víc ani nepotřebovala, byla jsem prostě s ním a cítila se neskutečně dobře. Jako už dlouho ne. Necítila jsem se zahnaná do kouta, jako tomu u mě často bývá. Pořád jsem měla pocit volnosti, kdyby šlo do tuhýho. To já prostě potřebuju. Nesnáším, že se ode mě něco čeká, nesnáším strojený situace nebo úsměvy, protože je to přece třetí scchůzka a to už se dělá to a to. Prostě jsem si užívala jeho uklidňující přítomnost, krásný hlas, kterým mi vyprávěl takové ty drobnosti a i to, jak se na mě díval. Ale přišel květen, asi fakt vlezl všem na mozek, tak jsme se i my, pomalejší, posunuli dál. :) A bylo to ještě lepší! Takže se dá říct, že jsem poslední celé tři dny byla naprostě bezmezně šťastná. Znáte to, takový ten přiblblý úsměv, který věnujete zdi fakt jsem se při tom několikrát přistihla , brr., soustředění někdy za hranicí jeho úsměvu, jakoby člověk byl v úplně jiné dimenzi, úplně jiném světě, kde to konečně vypadá, že váš život není jenom o hovně. Konečně jsem se cítila živá, někdo mě vnímá, snad i hlouběji - opravdu jako mě. A pak to přišlo.

Asi bychom si měli popovídat.
Jak já tuhle větu nenávidím! Hrozně mě děsí. Evokuje ve mě nepříjemný pocity, kdy budeme řešit, co jsme, což neumím. Budeme řešit všechny okolnosti kolem, který nám fakt nepřejou. Ale to pro mě není důležitý, mně stačí vědět, že se mnou chce být. A myslela jsem si, že to vím. A už se to roztáčí. Co když si to rozmyslel? Co když jsem si to vyložila špatně a vlastně nechce, abychom něco byli? Chce utéct? Proč? Můžu za to já? Kus racionální mysli, který si tohle po sobě čte, jen tiše sténá, co za sračky to sem bleju. Tohle jsem totiž nikdy v životě takhle nehrotila. A fakt jsem si nemyslela, že na starý kolena začnu. Bože, zab mě.
Vždy jsem byla klidná, vždy jsem to brala pozitivně: Alespoň bude jasno, buď se na to vykašlem nebo budu nejšťastnější na světě. Vždyť se nemůže stát nic horšího než že se už neuvidíme. Však pohoda.
Jenže teď mi to přijde jako to nejhorší, co se kdy komu může stát. Doprdele, já ho mám fakt asi ráda!! No a jsem v hajzlu. Super, to přesně člověk ve zkouškovým potřebuje.
Proč mají lidi potřebu definovat svůj vztah? Chtějí si jen ujasnit, že ten druhý to vnímá stejně? Nebo to egoisticky chtějí jen slyšet vyřčený nahlas? Já nevím, nikdy jsem takovou potřebu neměla, vysvětlete mi to. Bude to tím, že se nerada hrabu ve svých pocitech. Neumím je popsat, slovně vyjádřit. Vím, jak se cítím s ním a jaké pocity ve mě vzbuzuje, ale vím to tak nějak uvnitř, ne na povrchu. Vím, že jsem se takhle nikdy necítila, že třeba takhle může vypadat ta pověstná láska. Ale nořit se do toho? Vyhýbám se tomuhle, co to jde, hlava prostě neví, jak to nazvat. Upřímně mám pocit, že ani žádnou momentálně nemám.
Další problém je, že říct ty dvě slova neumím. Ani napsat se mi je nechce. A nevím, jestli je ode mě už čeká, nechci ho zklamat. Ale zas je nechci říkat z donucení, musí vyjít přirozeně - za tím si stojím. Zatím je cítím. Opravdu si myslím, že je v sobě cítím.
Pak další věci, co se mi honí hlavou. Kdyby to vyšlo, jak se dělá přítelkyně? Není na to nějaký návod? Já, že jsem to nikdy nedělala. Ale na tom jsme, myslím, podobně. Jenom doufám, že se nepletu. Že moje pocity jsou správný. (Moje ohledně něj jo, spíš ty jeho ohledně mě, jestli se chápem.)
No dobrý a dost. Tohle už nedává ani moje klávesnice. Mimo to bych se měla učit, za hodinu a půl píšu zkoušku. To to dopadne.

A proč to vlastně píšu? Protože tenhle velký rozhovor se odehraje dneska večer a já jsem nervózní jako nikdy. Od včerejška nespím. Psaní mě uklidňuje. Trošku. Nezbývá než doufat.

Dnešek má prostě jenom jedno řešení: Buď budu neskutečně šťastná nebo úplně, ale úplně v prdeli.

Lux
Ach jo, kam se poděl můj cynismus?


 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Zlozana Zlozana | E-mail | Web | 17. května 2018 v 11:25 | Reagovat

Doufám, že to dobře dopadne!

2 Lux Lux | Web | 17. května 2018 v 11:27 | Reagovat

[1]: To jsme dvě! :/

3 hrachajdice hrachajdice | Web | 17. května 2018 v 19:03 | Reagovat

Přeju, ať to vyjde a "jak na to " přijdeš určitě časem sama :)

4 Tereza Outcry Tereza Outcry | Web | 18. května 2018 v 15:50 | Reagovat

My holky jsme mistryně v utváření si, někdy až bizarních, domněnek.
A kluci jsou zase až moc jednoduchý. Co řeknou - to platí. :-D Je zvláštní, že jsme schopny rozeznat na naší drahé polovičce sto padesát různých úsměvů, ale zatím nám nedošlo, že si nemusíme nijak zvlášť dělat starosti s tím, co si ten druhý "doopravdy" myslí. :-D On si totiž myslí (a dělá) to co říká. :-) Příště na to mysli. :-) Nemusíš hned říkat, že ho miluješ a jistě budeš vědět, jak se v roli přítelkyně chovat. Jen nad tím tolik nepřemýšlej, protože podle mě na to člověk pak nejvíc narazí.

5 Lux Lux | Web | 19. května 2018 v 10:54 | Reagovat

[3]: Děkuji :) Já se v praxi řídím fakt podle intuice a pocitů, takže to snad bude dobrý. Ale když jsem sama a uvažuju nad tím, tak většinu času vůbec nevím, co vlastně dělám :D

[4]: Jsme :D Ale upřímně se mi to stalo poprvé...obvykle jsem to neřešila a přišlo to, jak to přišlo. No, je vidět, že jsem postoupila na vyšší level :D

6 Chloé ▲ Chloé ▲ | Web | 19. května 2018 v 12:11 | Reagovat

Děkuju ti za tvůj komentář. :) máš moc fajn blog. určitě se tady ještě zastavím.

7 supice supice | E-mail | Web | 19. května 2018 v 21:27 | Reagovat

To je napínavý jak Vikiho kšandy:)) Jak to dopadlo???:))))

8 supice supice | E-mail | Web | 19. května 2018 v 21:28 | Reagovat

*Vikyho;)

9 sw sw | Web | 19. května 2018 v 22:32 | Reagovat

Taktéž mě zajímá verdikt, neboť bych v tvé situaci nevěděla. Mluvit o pocitech je otravné. Snad je vše, jak má.

10 Lucka Lucka | E-mail | Web | 20. května 2018 v 19:41 | Reagovat

Taky mě zajímá jak to dopadlo, já jsem hrozný fanda happy endů. :-) Tak to sem napiš, ať si můžeme oddechnout. :-)

11 hrachajdice hrachajdice | Web | 21. května 2018 v 12:44 | Reagovat

joo taky jsem na tebe myslela, tak piš piš :D

12 naoki-keiko naoki-keiko | Web | 22. května 2018 v 11:58 | Reagovat

"Asi bychom si měli popovídat" je dost nebezpečná věta. Snad to u vás dopadlo dobře (a zkouška taky ;))

13 Sugr Sugr | E-mail | Web | 22. května 2018 v 18:41 | Reagovat

Tak já znám spíš větu od AP: Proč pořád meleš, proč všechno tak pitváš...? :-)

14 Blue Jane Blue Jane | Web | 23. května 2018 v 8:11 | Reagovat

I já jsem zvědavá na konec :) láska je bohužel složitá a těžká cesta...

15 Geheimnis Geheimnis | E-mail | Web | 25. května 2018 v 16:56 | Reagovat

Já třeba tu potřebu "vědět, na čem jsem" mám :-) bez ní jsem nejistá a nervózní a podle toho se taky chovám před protějškem. Snažím se mluvit vyhýbavě tak, abych nedala najevo jestli nás beru jako pár nebo jako "kamarády" a prostě se tím užírám tak dlouho, dokud to samo nějak nevyplyne najevo nebo dokud mi nerupnou nervy... :D Naštěstí v mém současném vztahu mi to přítel řekl bezprostředně pár dní po první puse <3 "Vždyť spolu chodíme." A od té doby jsem věděla, na čem jsem :-)

16 Geheimnis Geheimnis | E-mail | Web | 25. května 2018 v 16:58 | Reagovat

A k těm "dvěma slovům"... Jsme spolu skoro dva roky, z toho půl roku v jednom bytě a že ho miluju jsem věděla od první chvíle. Ale říct ani napsat mu to taky nedokážu... Nejde to. Je to zvláštní :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama