Červen 2018

Mistři výmluv

26. června 2018 v 12:05 | Lux |  Chlebové drobečky
aneb kterak jsem se zbláznila.

Poslední dobou se setkávám jen s lidmi, kteří umění výmluv vyšperkovali k naprosté dokonalosti. (Především mé dvě sestry N1 a N2.) Teď ale nemyslím výmluvy, když máte nějaké úkoly nebo povinnosti k dodělání, upřímně, kdo je občas neodkládá a nevymlouvá se? Mám na mysli věci, které si moc přejí, ale místo hledání způsobů, jak je proměnit ve skutečnost, mají vymyšlených milion důvodů, proč to nejde.
Pardon, ale to nějak nechápu. Když mě něco láká a jsem si jistá, že to chci, tak se co nejvíc snažím k tomu přiblížit, ne? I když to stojí trochu logistického plánování, někdy i finančního a občas i sebezapření, když je překážek víc než se zprvu očekávalo. Nebo jsem tak moc mimo?
Možná je největší problém s tou jistotou. To jediné mě napadá jako vysvětlení. Že jsou uvnitř tak nejisté samy sebou, že se radši do plánování ani nepustí, co kdyby náhodou ta nejistota vyšla najevo. Ono je to přeci jen jednodušší, jen mluvit o tom, co jednou/možná/kdyby, než skutečně konat. Ale nejsou pak spíš směšné? Když člověk omílá pořád stejnou věc dokola, s tím, že do ní určitě půjde, ale když přijde k činu, najednou se vykrucují. A i náhodný pozorovatel ví, že to nikdy neudělají. Co je to jiného než směšnost, pokrytectví?
Nebo snad strach z nezdaru? Bojí se snad, že by strávily spoustu času přípravou a pak by to stejně nevyšlo, takže to radši vzdávají předem? To je zas trochu... zbabělé. Když se přece budu pořád něčeho bát, zjistím, že vlastně něžiju, jen si tak živořím. Všichni neustále hledáme opověď na otázku: Co je smyslem života? Podle mě je to jasné: Smyslem života je si ho co nejvíce užít. Nelitovat, nebát se překročit vlastní stín, prostě žít. I když nám házejí klacky pod nohy. V tom je to umění.

Taky je možný, že tu jsem ta divná já a jen tu plácám nesmysly a své naivní představy. Ale... neříkejte mi, že je v pořádku vinit ze svého posraného života jenom všechny ostatní? (Možné to je, ale v pořádku to není.) Ano, uznávám, že jsou věci, které člověk neovlivní - třeba nemoc nebo jiné nespravedlivé zásahy shůry. Ale je tolik věcí, které změnit můžete! Je pravda, že je za vás nikdo neudělá a odkládání taky nepomáhá, ale výsledek pak stojí za to. I kdyby se to nepovedlo, alespoň ten pocit, že jste překročili svoje hranice, je prostě k nezaplacení. Je to pocit, že máte život ve svých rukách.
Prostě poslední vzkaz pro ty, kterých se tento článek týká: Žijte a dělejte, co chcete a máte rádi. Přece se v 80 letech neohlédnete proto, abyste zjistili, že jste celý život prožili vsedě u počítače a že vlastně nemáte co vyprávět. Vždyť to je škoda!


KV: 5. Kniha, která má čtyřslovný název

21. června 2018 v 15:38 | Lux |  Z cizího talíře
Ač se to nezdá, pokračuji s Knižní výzvou 2018. Následující knihu mám přečtenou už vcelku dlouho, ale potřebovala jsem nejspíš čas na její zpracování. Není totiž jen tak ledajaká.


Malé známosti

15. června 2018 v 13:02 | Lux |  Chlebové drobečky
Ahoj!
Následující povídání bude o lidech, malých. Malých proto, že se jen tak mihli okolo, strávila jsem s nimi den nebo dva, ale přesto mě obohatili. A především mi ty dny zpříjemnili. Je opravdu zajímavé, za jakých okolností můžete potkat fajn lidi, se kterými třeba i stojí za to udržovat kontakt.
Jsem společenský tvor. (Ne, že bych někdy neocenila prázdný byt a od všech svatý klid.) Ale do určité míry mě lidi baví. Ráda je pozoruju - různá gesta, mimika, chůze..., občas tajně vyposlechnu útržky rozhovorů (vím, to se nedělá) a hned mi fantazie začne pracovat. Vymyslím si pro člověka povolání i klidně celý život. O to zajímavější jsou pro mě lidé, které potkám na základě spolupráce, trávím s nimi víc času a dozvídám se spoustu maličkostí. Třeba včera a předevčírem.

Růžová vlna empatie - Avon 2018

10. června 2018 v 17:11 | Lux |  Sezónní speciality
Ahoj.
Včerejší sobota (9.6.) se nesla ve znamení růžové. Konal se totiž pražský Avon Pochod 2018 na oslavu života a podporu pacientek s rakovinou. Každoroční akce, která začíná na Staroměstkém náměstí, pokračuje na ostrov Štvanice, kde vyrcholí vypouštěním stovek růžových balónků, oslavila letos již 18. ročník. A já tam byla. A viděla jsem spousty čistých srdcích, které jsou opravdu na správném místě. Tolik solidarity, empatie, dobré nálady, co se sešlo! Všichni za stejným cílem: poděkovat za svůj život a vzdát hold těm, kterým do života zasáhla nemoc. Nikdy totiž nevíme dne ani hodiny.


Budapešť jarní, část 2.

7. června 2018 v 1:55 | Lux |  Exotika blízká i daleká
Hola, hola.
Dodělávám restíky. Minule, když jsem psala článek o našem jarním holčičím výletěním za krásami maďarské Budapeště, jsem zjistila, že jeden článek je málo. Protože by byl dlouhý a málokdo čte rád dlouhé články. Většina je nečte vůbec. Takže voilá, zde je dvojka.
***