Červenec 2018

Tábor prostě k létu patří

31. července 2018 v 3:03 | Lux |  Chlebové drobečky
Zdravím!
Akorát jsem se vrátila ze stanového tábora na úpatí moravských Brd u městečka Štramberk. Nevím, co vy, ale já tábory úplně zbožńuju, je to pro mě jeden ze symbolů léta. Od svých asi 8 let jezdím pravidelně každý rok. Samozřejmě už jsem zestárla, takže mi nezbylo nic jiného než začít jezdit jako vedoucí. Je to stále stejně skvělé. Samozřejmě je tu víc zodpovědnosti a povinností, ale i tak je to především stále zábava :)


Letos byl zrušen ročník jazykového tábora, kam jsem až doteď jako lektor angličtiny jezdila, tak jsem si říkala, co budu o prázdninách vlastně dělat. Naštěstí měla kamarádka stejný problém a shodou okolností poznala lidi, kterým zrovna pár vedoucích chybělo. A bylo rozhodnuto.
Na tábor jsem se projela pěkně přes celou republiku, přece nebudu jezdit někam kousek.. Kdepak já to musím mít nejdál! Ale stálo to za to. Jela jsem vlastně jako zdravotnice, no nakonec jsem se normálně účastnila her, připravovala celotáborovku a tak. Však, co bych dělala celý den sama v táboře? (Z tohohle mého přístupu byli teda zprvu všichni vyjevení, no rychle si zvykli, že se mnou můžou počítat :))
S ostatními veducími jsem si celkem sedla - na to, že jsem tam znala jen jednoho člověka. Ale to už je u mě normální. Rozhodně mám spoustu zážitků. Za celých 14 dní jsme naspali asi tolik, co normální člověk za 3 dny. Když jsme nadtím dumali, někoho napadla tato dokonalá myšlenka: ,,Ono vlastně žiješ s dětma jejich den, od osmi do desíti. No a od desíti do osmi konečně začínáš žít ten svůj den." To mi přijde jako dobré vysvětlení. V hrobě ten spánkový deficit snad jednou dorovnám.
Děcka byla taky suprová. Až teda na pár vyjímek, ale to je všude. Mladší děti jsme musely s holkama uspávat pohádkou, na což nejse z minulých táborů zvyklá, ale nevadilo mi to. Naopak si myslím, že číst dětem je parádní!
Naštěstí se ani nic moc nestalo, takže jsem i jako zdrávča měla vcelku klid. Do nemocnice jsem jela jen jednou a to jenom s naraženým ramenem. Cajk. Ale stejně doufám, že mě příští rok vezmou spíš jako opravdovou vedoucí, ta si to přece jen užije s dětmi o mnoho víc!


Dál musím napsat, že Brdy jsou moc pěkné. Takové mini městečko a mělo to hrad Truba, rozhlednu Bílá hora, lom Kamenárka, jeskyně Šipka, ... Tam všude jsem se díky dětem podívala. A samozřejmě jsem poctivě ochutnávala místní specialitku - plněné štramberské ucho opravdovou šlehačkou. Mňam.


Krom milionu her byla taky klasika - táborák s trampskými písněmi, noční bojovka, diskotéky, lítání po lese.. Noční bojovky mě fakt baví. Největší frajeři jsou vždycky po_____ a druhý den dělají zas tvrďáky. Mě třeba letos spousta dětí ani nepoznala a to jsem nebyla nijak extra zmalovaná a ještě jsem stála pod lampou.
Přežili jsme spolu s novými vedoucími i Zasvěcování - takový přijímací rituál, který má nováčky trochu ztrapnit, aby se staří pardi mohli pobavit. Ale užili jsme si to nakonec všichni.

Takže tak. Skvělá parta, o zábavu postaráno, dva týdny bez internetu, příroda a krásná letní obloha...To já prostě můžu.

Co vy a tábory, jezdíte? A co na nich máte nejradši?

Lux

P.S. Kvalita fotek je nic, nic, tak sorry jako...

Ukrajinské poloniny na koních - 2. část

15. července 2018 v 12:00 | Lux |  Exotika blízká i daleká

Druhá část mojí výpravy koňmo na Ukrajinu.

(Doporučuji si ke čtení pustit trampské písničky, zejména: Nad stádem koní, Divoké koně a nově i Zachraňte koně. Tu jsem se naučila nově. Jo a nalijte si k tomu vodku. Nebo dvě.)


Ukrajinské poloniny na koních - 1. část

12. července 2018 v 2:11 | Lux |  Exotika blízká i daleká
Jsem zpátky. A nejsem z toho vůbec nadšená. Realita neskutečně bolí.
Poslední týden od 29.6. do 8.7. jsem totiž strávila na rodinné koňské farmě v nitru ukrajinských Karpat. Bez vody. Bez elektřiny. Bez signálu. Bez stresu. A musím říct, že lepší dovolenou jsem nezažila!
Někdo ví, rohodla jsem se jet spontánně, sama s cizími lidmi. Jsem hrozně moc ráda, že jsem to udělala, protože celá naše skupina byla naprosto skvělá! Takových parádních lidí na jednom místě jsem dlouho neviděla. Káťa i její děti, se kterými jsem jela na jednu jízdenku, si mě dokonce adoptovaly! Stálo to prostě za to, zažila jsem dobrodružství a jsem přehlcena zážitky, dojmy, pocity, které se ani popsat nedají, musí se prostě zažít. Na tom jsme se shodla celá grupa a ještě na tom, jak moc chceme zpátky a jak se nám stýská! Na následujích řádcích jen lehce nastíním itinerář, jak říkám, popsat to ani všechno nejde.

(Doporučuji si ke čtení pustit trampské písničky, zejména: Nad stádem koní a Divoké koně. To byly takové naše dvě hymny.)