Ukrajinské poloniny na koních - 1. část

12. července 2018 v 2:11 | Lux |  Exotika blízká i daleká
Jsem zpátky. A nejsem z toho vůbec nadšená. Realita neskutečně bolí.
Poslední týden od 29.6. do 8.7. jsem totiž strávila na rodinné koňské farmě v nitru ukrajinských Karpat. Bez vody. Bez elektřiny. Bez signálu. Bez stresu. A musím říct, že lepší dovolenou jsem nezažila!
Někdo ví, rohodla jsem se jet spontánně, sama s cizími lidmi. Jsem hrozně moc ráda, že jsem to udělala, protože celá naše skupina byla naprosto skvělá! Takových parádních lidí na jednom místě jsem dlouho neviděla. Káťa i její děti, se kterými jsem jela na jednu jízdenku, si mě dokonce adoptovaly! Stálo to prostě za to, zažila jsem dobrodružství a jsem přehlcena zážitky, dojmy, pocity, které se ani popsat nedají, musí se prostě zažít. Na tom jsme se shodla celá grupa a ještě na tom, jak moc chceme zpátky a jak se nám stýská! Na následujích řádcích jen lehce nastíním itinerář, jak říkám, popsat to ani všechno nejde.

(Doporučuji si ke čtení pustit trampské písničky, zejména: Nad stádem koní a Divoké koně. To byly takové naše dvě hymny.)




DEN 1.
Ten se nedá ani pořádně počítat. Prostě jsme jen v půl jedenáctý večer nasedli do RegioJetu z Prahy směr slovenské Michalovce. Už na hlaváku se nás ovšem sešel hojný počet a že patříme k sobě, jsme dávali najevo celou cestu.


DEN 2.
Začal pěkně ,,ranajkami" - tedy dostali jsme ve vlaku croissant a kávu, asi okolo sedmé ráno. V osm už jsme dorazili na naši mezistanici, nádraží v Michalovcích. Teď přišla první zábavná část. Neměli jsme totiž koupené lístky dál do Užhorodu (prozatímního cíle). Nikdo nám nebyl schopen říct, jestli a kdy jede nějaký autobus a jestli se tam vejdeme. Tak jsme s naší skupinou prostě čekali. A dočkali jsme se a i s troškou štěstí jsme se všichni vešli do mezistátního autobusu, takže jsme mohli úspěšně vyrazit na Ukrajinu. To se muselo oslavit! Poslala se domácí višňovice a ořechovka, flašky kolovaly celým autobusem. Seděla jsem vedle jedné starší ukrajinské dámy, ta se námi vyloženě bavila. Ale i jsme si hezky popovídaly. Náš cíl Užhorod byl něco málo přes hodinku cesty, no přes dvě hodiny jsme čekali na hranicích. A to jsme byli ještě z těch šťastnějších. Takže když jsme vystupovali, byli jsme příjemně rozjařeni a vesele jsme se seznamovali s organizátory, kteří nás odvedli do našeho hotelu Zakarpatí. Typický komunistický hotel, ale samozřejmě na jednu noc postačil, byl to největší komfort, který jsme do i od té chvíle zažili (i když, jak kdo to vezme).
Ve 13.30 byla domluvená prohlídka města. Průvodkyně byla milá ukrajinská důchodkyně s velice dobrou slovenštinou (btw všichni na pohraničí mluvili mixem ukrajinštiny-češtiny-slovenštiny-ruštiny, vcelku psina), která měla neskutečně moc energie a obdivuhodný rozhled. Byla to přímo studnice vědomostí. Dozvěděli jsme se, že Užhorod se dělí na 3 čtvrtě - Ruskou, Maďarskou a Českou - podle historické doby, kam zrovna spadal a kdo ho zrovna spravoval. Česká čtvrť nás samozřejmě zaujala, bylo tam třeba Masarykovo gymnázium, ve kterém se vyučovalo v Čj! A podél řeky Už byla vysazena celá alej lip. Jinak po celém městě byly rozmístěny drobné sošky - mini Eiffelovka, Socha Svobody, Švejk, Rubikova kostka, Marie Terezie, ... Výklad byl vyčerpávající. Konečně nás vypustila do cukrárny, kde jsme po získání místních hriven, rouzšoupli kávou a zmrzkou. Káva třeba stála cca 9 Hriven, což je méně než 8 Kč. Prostě pro mě ráj! :D Následovala celkem vášnivá debata obecně o Ukrajině. Paní třeba říkala, že Ukrajina nemá jedinou společnost na třídění odpadu, vše se prostě hází do jednoho, z čehož byla i ona sama dost rozčarovaná. Nedivím se. Dalším problémem dle ní je jazyk. Úředně se totiž ustanovila ukrajinština a novela zákona teď nařizuje, aby se učila ve škole jen ona. Ale přitom v pohraničí žijí maďarské, slovenské, české i rumunské menšiny, které mají vlastní školy a nejde to jen tak sjednotit, nejsou dokonce ani učitelé. No, rozhovor o komunismu a současném stavu Ukrajiny shrnula dáma jedním slovem: ,,Úžas." Což v překladu znamená: hrůza.
Dalším bodem na seznamu byl seznamovací večírek v místní krčmě, hodná průvodkyně nás docedla na správné místo. Po pěti hodinách výkladu a chůze už nám totiž dost vyhládlo. Večer byl parádní, seznámili jsme se vcelku důkladně.

Výhled z komunistického hotelu Zakarpatí :)

DEN 3.
Vstávali jsme okolo sedmé ráno a vydali se na místní trh, koupit si snídani. Na tržišti mají neskutečný výběr sýrů, tvarohu, mléka - vše čerstvé a domácí. To vám byla krása.
V deset nás vyzvedával autobus, který nás dovezl takřka k farmě. Nakonec to byly autobusy dva, stařičké, hlučné, skoro rozsypané, asi pro 20 lidí každý. Na mě zbylo sedadlo vedle řidiče. Ten byl ale moc sympatický, dostala jsem karamelku a cestou mi ukazoval na obzoru hory a dělil se se mnou o informace o nich. Vcelku jsme si rozuměli, rukama nohama, já rusko-česky, on slovensko-ukrajinsky. Vyrozuměné informace jsem pak tlumočila celému autobusu, všichni obdivně koukali, že mluvím plynně ukrajinsky :D Cesta byla hrozná. Pořád si tu v Čechách stěžujeme na stav našich silnic, no na Ukrajině je to tak milionkrát horší (budu na to pamatovat, až se mi u nás bude chtít zas nadávat).
Přibližně v jednu hodinu odpoledne jsme vystoupili z autobusů u malé elektrárny, kde jsme vyházeli batohy do terénního auta, které nám je mělo vyvést až na farmu. My museli pěkně mašírovat pěšky, asi 6 km lesem do kopce k farmě - 900 m n m. Hezky jsme se prošli, přes potoky, klády a podobné chuťovky. Ale v cíli nás čekala odměna - na uvítanou vrchovatý panáček vodky. (Té jsme vypili za celý pobyt tak hektolitry...)
Rozprchli jsme se na ubytování, což znamenalo vojenské stany asi pro 18 lidí na palandách. Zbytek dne jsme se družili s majiteli a místním personálem (s vodkou to šlo snadno), někdy před večeří pak majitel farmy Saša sehnal stádo koní k nám do údolí. Chová tam napůl divoké huculské koně, původní obyvatele Polonin. Celé stádo je puštěno navolno v horách, naprosto nadivoko - nepřikrmují se, nic. Jenom jsou zvyklí na pochody s lidmi na zádech. První vyjížďka byla zahájena pro asi patnáct lidí, okruh cca hodinový. Jenom tenhle okruh vedl šíleným terénem, to ani nemůžu vyprávět, protože to stejně nikdo nepochopí. Obecně terény nejsou nijak upravované, koně si chodí nedotčenou krajinou, do které byste vlastního koně chovaného v našich podmínkách vůbec nepustili, nepřežil by. Po vyjížďce nás čekala večeře vařená v otevřené kuchyni v kotlích češkou Lucií, která utekla od veteriny v ČR sem do hor. A už se vytahovaly kytary, i bez táboráku. A pila se vodka. A přijížděli opozdilci. A družilo se.

Vpravo ta Sašova pšeničná, vlevo brečíme steskem u náhražek.
DEN 4.
Nebyl žádný budíček, vstávalo se, jak kdo chtěl. Jakékoli jídlo ohlašoval gong na poklici. A čas přestal existovat. Bylo jenom teď. Hodinky ležely zapomenuté na dně krosny.
Jediné, co bylo časově dané, byla lekce Acro jógy, kterou vedl jeden z účastníků. Naprostá bomba!
Někdy po obědě se jelo na první pochod. Rozumějte, pochod znamenal 3-6 hodin v sedle. Docela masakr. Nejdřív se sehnalo celé 50 člené stádo, pak Saša každému přidělil vhodnho koně, sedlalo se a teprve potom se mohlo vyrazit. Můj první parťák byl mlaďoch Sokol, byly mu teprve dva a něco. Vydali jsme se na Poloninou Ostrou (1405 m), jeli jsme přímo po jejím hřebeni. Úžasné. Viditelnost byla parádní, v dáli se rýsovala dokonce přrodní hranice zakarpatí, rozděluje Karpaty na západní a východní. Saša nám ukázal průsmyky, v dáli Slovensko a v neposlední řadě mluvil o koních. Já ho třeba moc ráda poslouchala. O to víc, jak mě chválil, že jezdím dobře, to se vždycky dobře poslouchá.
Celkově to byl z těch kratších pochodů, trval ,,jen" asi 3 hodinky.


DEN 5.
Abychom se všichni vystřídali, jela se opět Ostrá. I když jsem nikam nejela, pomáhala jsem s koňmi, mě to prostě baví. Všichni si rychle zvykli, že jak se jedná o koně, pomůžu kdykoli.
Po výjezdu koňáků, se nás pár rozhodlo vyrazit pěšky na další vrchol -> poloninu Runa s vojenským objektem ve výšce 1480 m. Cesta byla vcelku náročná, ale stála absolutně za veškerou dřinu. Cestou jsme se přežrali borůvek, nahoře jsme pak prolezli bývalý objekt partizánů. Procházka velice příjemná, byli jsme pryč nějak celý den, nevím, jak dlouho. Ani kilometrově netuším, prostě jsme šli a šli.
O večerech plných zpěvu, vodky, ohně a kytár už radši ani nepíšu. Vůbec totiž nevím, jestli jsem byla někdy během pobytu i úplně střízlivá. Ukrajina no.
Vlevo Ostrá, vpravo Runa.

A protože týden se nedá nacpat do jednoho článku (když jsem tam nenarvala ani 4 dny v Budapešti), tak bude pokračování. Napsané už ho mám, takže ho prostě přednastavím. Stejně mám teď trochu hektiku a v neděli odjíždím na 14-denní tábor jakožto zdravuška. Vzhledem k typu tábora (stany), nějakou wifinu asi neznají. A psát na mobilu, to se zas nechce mě.
Prostě... užívejte léto, i když je bez signálu a připojení :)

Lux
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Katty Katty | Web | 12. července 2018 v 17:22 | Reagovat

Přesně v takovém stylu si představuji pojem "luxusní dovolená" a je i pravda, že člověk nikdy neví o co přichází dokud to sám na vlastní kůži nezažije. Máš můj obdiv a respekt za plynulou ukrajinštinu..já jsem se jí jednou zkoušela naučit ale nějak mi k srdci nepřirostla :D Nejvíc mě dostala káva za 8 Kč..sakra proč taková cena nemůže být u nás :( ale největším lákadlem by pro mě rozhodně byli koně..úžasná stvoření :) těším se na další část :)

2 slunecnyden slunecnyden | Web | 12. července 2018 v 19:08 | Reagovat

Máš naprosto úžasné zážitky.

3 Ronnie Sparks Ronnie Sparks | E-mail | Web | 13. července 2018 v 19:52 | Reagovat

Téda tam je nádherně :-) ta příroda a ten výhled? Krása. Na ukrajnu bych se někdy ráda podívala, ale do měst asi né.

4 hrachajdice hrachajdice | Web | 14. července 2018 v 21:27 | Reagovat

Super zážitky . Je fajn souznit s přírodou :) .

5 Lucy Lucy | Web | 15. července 2018 v 9:04 | Reagovat

Tyjo. Vypadá to tam úžasně. Upřímně bych brala více takovou dovču než nějaké moře, kde je milion lidí. Závidím! :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama