Lovci a sběrači

29. srpna 2018 v 23:42 | Lux |  Sezónní speciality
Ahoj.
Jsem lovec nebo sběrač?



Je to klasický zažitý stereotyp, ve kterém jsem byla vychovávána: Muži loví, ženy se s elegancí nechají dobývat, dokud konečně neřeknou ano...
Je pravdou, že tohle mi máma vštěpovala, hlavně nejít hned s každým, naopak. Dělat chvíli nedostupnou, pak jim budeš vzácnější, prej. Tehdy možná, v dnešní době mi přijde, že s příchodem sociálních sítí a tím pádem větší otevřenosti světu, už se chapům čekat nechce. Nevím, je to snad lenost? Nebo to, že mají nepřeberné množství slečen, na které mohou zkusit své triky? Možná od každého trošku.
Teď zapomeňme na extrémy, ty patří jinam. Mám na mysli takové to obyčejné chování, kdy dám najevo náklonost k tomu druhému, když se mi líbí, ale zároveň chci vidět njakou aktivitu z jeho strany. Nesnáším pocit, kdy si připadám jako stíhačka, protože pokaždý se ozývám já, pokaždý se snažím já.. Chápete? Myslím totiž, že ve vztazích obecně by měla platit rovnováha (hm, já celkově musím mít rovnováhu úplně všude - no jo, váha, co byste chtěli...). Je jasné, že někdy se ozvu první já nebo udělám ten počáteční krok, ale zas všeho moc škodí. Potřebuji prostě vidět, že ten druhý má skutečně zájem se se mnou vídat.
Takže pokud za opravdového lovce bereme vzor: dobývá, vždy udělá první krok, vybírá si svou oběť a za ní cílevědomě jde, tak čistokrevný lovec nebudu, to přiznávám na rovinu. Neumím si nějak vybírat (takové to, když přijdete na bar, ukážete si prstem a tohohle prostě budu mít). Samozřejmě, hned zprvu vím, kdo mě zrovna zaujal, ale vždycky vyčkám až na dojem z rozhovoru. Na co je mi mít Kena, když neumí dát dohromady větu? A ač jsem vcelku sebevědomá, nemám prostě tu jistotu a ,,koule" na bezprostřední a okatý útok.

Nejsem ale ani tak pasivní jako typický sběrač, který na sebe nechá hrnout komplimenty a nechá se obletovat do haleluja a sám nehne brvou. Myslím, že umím dát dobře najevo, když se mi někdo velmi nelíbí neo naopak, když mě někdo zajímá. Sem si dosaďte ty naše ženské zbraně. Vždy jsme si myslela, že je nepoužívám, no minule jsem si schválně dávala pozor a samozřejmě, že v mém vyjádření jsou! Nutno ovšem říct, že nad nimi nepřemýšlím, jsou tak nějak přirozené a automatické. To vyjádřil kamarád, který o mě říká, že flirtuju tak jako mimochodem, jako bych se ani nesnažila a že to je to, co chlapy přitahuje, prej. To zas nevím.

Shrnu to. Opět nejsem ani jedna ze dvou možností. Jsem prostě ženská, u toho bych skončila.

Jak to máte vy? Líbí se vám, když se o někoho musíte snažit nebo vám naopak imponuje, že se necháte sbalit?

Lux

P.S. Radši to po sobě číst nebudu, 3 dny jsem nespala a k tomu tu mám za pomocníka šáňo, tak se omlouvám, pokud tenhle můj výplod říkající si článek nedává smysl.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Mánička Mánička | E-mail | Web | 30. srpna 2018 v 9:35 | Reagovat

Krásná slova

2 MOE MOE | E-mail | Web | 30. srpna 2018 v 9:53 | Reagovat

[1]: Jdi do prdele.

Teď k článku :)
80% všech namlouvacích akcí iniciuje žena jako první (dnes už možná více). Chlapům většinou ženy dají jasně najevo, jestli mají, či nemají zájem. Akorát 'první krok' nechají už na chlapovi.
Dneska, když se spousta věcí řeší přes písmenka, popř. emotikony, chlapi přestávají mít potřebu rozvíjet old-school praktiky namlouvání. Ale očividně to jde i jinak. Je-li to dobře, či špatně, nedovedu posoudit. :)

3 Virginia Baskerville Virginia Baskerville | Web | 30. srpna 2018 v 10:51 | Reagovat

Podle mě by to tak mělo být. Rovnováha - umět přijímat, ale i dávat. Lovit, ale i sbírat. A je jen dobře, že umíš vycítit, kdy je potřeba být ta akční a kdy zase nechat druhého, aby iniciativu převzal on. :) Podle mě je tohle také vyjádření úcty a respektu, že ti na vývoji vztahu (jakéhokoliv, nejen partnerského) záleží. Že umíš druhému dát prostor měnit pozice, protože žádný z nás nechce trvale ustrnout v roli toho, kdo se neustále musí snažit, ale ani toho, kdo jen čeká, až druhý udělá nějaký krok.
Moc hezký proud myšlenek. :)

4 Sugr Sugr | E-mail | Web | 30. srpna 2018 v 21:21 | Reagovat

Pomocník "šáňo" by se mi hodil, jen nevím kdo to je? :-)

5 Lucka Lucka | Web | 3. září 2018 v 12:17 | Reagovat

No, já sama taky nevím, kam bych se zařadila. Můj přítel sice vždycky tvrdí, že jsem ho sbalila já, ale v konečném faktu bych řekla, že ani jeden z nás nebyl ten průkopník. Už jsme se hrozně dlouho znali a všechno to tak vyšlo samo... Nikdy jsem nebyla lovec, ale zároveň zase nejsem zvyklá dělat "cavyky". :-D Takže asi jako ty, jsem ženská. To je samostatná kategorie samo o sobě. :-D

6 benjaminek benjaminek | Web | 10. září 2018 v 18:17 | Reagovat

Pokud jde o vztah, kamaradsky, rodinný či už romanticky, všude musí být ta rovnováha. Já mám někdy pocit, že jsem lovec a někdy zase sběrač... Hlavně se někdy snažím dělat také nedostupnosti, aby si me víc vážili

7 naoki-keiko naoki-keiko | Web | Neděle v 20:54 | Reagovat

Upřímně ze své strany mám iniciativy dost a už mě to nebaví. Možná oni mají pocit, že se snažit nemusí. Měli by :D protože sběračky se kvůli tomu stávají lovkyněmi.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama